“Před třemi lety měl tým Velkých migrací odvážné ambice. Chtěli jsme od základu změnit přístup našich diváků k migrujícím tvorům. Od prvního dne jsme si představovali, že až bude náš seriál hotový a diváci jej budou sledovat, měli by se druhý den probudit a pozorně se zahledět do krajiny, na moře nebo na nebe. A až uvidí houf migrujících zvířat, nevydechnou pouhé: “Ach, to je ale nádhera…”. Namísto toho se zastaví a řeknou: “Fandím vám…”

Tým Velkých migrací zachytil úchvatné záběry asi největší migrace velkých savců na naší planetě, a to stěhování pakoňů. Co filmaře zarazilo nejvíce?

Je to skutečný předobraz migrací. Milion zvířat pochodující každoročně podle směru dešťů. Na své cestě musí překonat několik řek, což už bylo víckrát zaznamenáno. My jsme ale zachytili jejich rozhodování, zda a kdy se vydat na cestu. Byly to samice, kdo vedl mladé, ne samci jako vůdci stáda. A zebry putovaly s nimi. Jak jsme předpokládali, čekali na ně krokodýli, a ti byli vskutku obrovští.

Věděli jsme, že ne každé zvíře řeku překoná. Natočili jsme mnoho dramatických scén, ale asi nejvíce srdceryvný byl pohled na matku a její mládě, u nichž se zdálo, že mají řeku již bezpečně za sebou, když se v posledním okamžiku krokodýl vrhl po mláděti a stáhnul jej pod vodu. Pro štáb bylo velmi složité sledovat tuto scénu z první ruky a diváky to jistě rozpláče. Ale pravdivě to ukazuje nebezpečí a hrůzy, jimž tato zvířata čelí ve svých migračních vzorcích, aby si jednoduše zajistila potravu a přežití.

Navzdory některým časovým nesnázím, např. nečekaným dešťům v jiných oblastech, které přiměly pakoně vrátit se na své cestě o 160 kilometrů zpět, se nám podařilo natočit celý tento cyklus života – něco, co se doposud v jednom roce stěží někomu povedlo. Pakoně jsou legendární, vlastně se nedá moc mluvit o dokumentaci migrací, když je do ní nezahrnete. Snažili jsme se ale o jiný přístup, a to pomocí chytrých kamer upevněných na speciálních vrtulnících a rovněž vysokofrekvenčních kamer s HD rozlišením.

Jedním z nejnebezpečnějších natáčení byla migrace vodušky kob bělouché v Súdánu. Co vše to obnášelo?

Súdán je opravdu riskantním prostorem, jelikož tato země právě prodělala desetiletí občanských nepokojů. Po více než 20 let bylo zakázáno do země vstupovat, proto si vědci a filmaři nebyli jistí, že vodušky ještě existují. Naposledy bylo toto zvíře natočeno v roce 1982. Naše cesta byla neuvěřitelná. Štáb cestoval několik dní po nezpevněných cestách doprostřed ničeho, navíc ve 40 let starých dodávkách skrz oblast okupovanou rebelujícími vojáky. Jsem na náš štáb opravdu pyšný za to, co dokázal při tomto natáčení.

Spíše než pustou pláň jsme viděli obrovskou populaci vodušek, jejichž počet se podle našich odhadů blíží milionu. Jejich migrace je tak srovnatelná s pakoněm. Během jejich migrace v období sucha samci bojují o přízeň samic. Bojují na život a na smrt. Po zbytek roku se ale vodušky nezdržují v tak velkých stádech, spíše se rozptýlí po krajině.

Vodušky byly skutečně plaché a bylo úchvatné je sledovat, ačkoliv také velmi těžké je natočit.

Migrace v Mali je také neuvěřitelně dramatická. S čím se musel štáb vypořádat tam?

Sloni v Mali nejsou filmováni příliš často. Jelikož byli dříve loveni pro své kly, jsou velmi plaší. Pro náš tým tak bylo jejich zdokumentování skutečnou výzvou.

Museli jsme učinit opatření, aby nás sloni nevycítili. Navzdory neuvěřitelně horkému podnebí v Mali, kde teploty pravidelně dosahují 48 stupňů Celsia, nemohl tým během svého pobytu používat šampon, deodoranty, mýdlo, vodu po holení nebo prášek na praní. Rovněž museli členové štábu neustále sledovat, aby nebyli vůči slonům po směru větru.

Kameraman Bob Poole má ale skvělé zkušenosti s natáčením slonů a zná jejich chování. Každý den se vydával za slony a věděl přesně, kde musí vzhledem k proudu vzduchu být, protože tam nebyly žádné stromy, na něž by mohl vylézt, a jeho auto bylo příliš daleko. Pokud by sloni zachytili jeho pach, bylo zde reálné nebezpečí útoku z jejich strany. Ale Bob to úžasně zvládl a natočil podle mého názoru nejlepší záběry slonů v poušti, jaké kdy byly pořízeny.

Co všechno musel tým podstoupit při natáčení sokola stěhovavého a jiných druhů na mississippské migrační trase ptáků.

Řeka Mississippi je domovem největšího počtu migrujících ptáků na severoamerickém kontinentu. Vše začíná při přechodu zimy v jaro – tisíce nádherně vybarvených kachen, hus, pelikánů, labutí a dravců se zde shromáždí a vydává se na sever či na jih.

Natočili jsme zde velkolepé záběry sokolů stěhovavých. Jen tak sedí vysoko na útesech a čekají, až se zde shromáždí všichni zpěvaví ptáci. Zachytili jsme i samici, která právě jedno ptáče přináší pro své mladé.

Abychom získali tyto záběry, musel kameraman Neil Rettig 12 hodin denně po 2 týdny sedět na 120timetrovém útesu zcela v klidu, aby zachytil sokoly a zároveň je nevyplašil, a pak v noci opět slaňovat dolů. Nikdo z filmařů, které znám, nezašel kvůli záběrům sokola tak daleko.

Podél Mississippi probíhá i pozoruhodná migrace milionů jepic. Pro ptáky je to doslova hostina. V jednu chvíli jsme od meteorologů obdrželi zprávu o bouřkových mracích v této oblasti. Ve skutečnosti to ale byl jen obří mrak jepic! Na naší lodi bylo po natáčení více než 270 kilogramů mrtvých či umírajících jepic.

Kromě nejmodernějších kamer s vysokým rozlišením, jakou další roli hrála při výrobě technika?

Naší spásou byla GPS. Na mnoha místech, kde jsme natáčeli, nebyly silnice, stezky, žádný jednoduchý způsob, jak určit kurs. Byli jsme na místech, kde doposud žádný natáčecí štáb nebyl. Použití GPS bylo nenahraditelné. Našli jsme díky ní cestu skrz africké traviny mnohem vyšší než naše auta a umožnila nám sledovat kolonie mravenců legionářů, což je jako hledat pohybující se jehlu v kupce sena o velikosti pralesa.

Ale stejně jako technika byly důležité i odborné znalosti a instinkt členů našeho štábu. Intuitivně vědět, co právě udělá slon, zachytit velryby tak, že v dálce rozpoznáte jejich ploutev uprostřed naprosto identických vln, to vše přichází jen s roky a roky zkušeností.

A někdy nás ke kýženému výsledku přivedla i starší technika. Například jsme se dozvěděli, že velryby jsou extrémně citlivé na tiché motory, jaké jsme měli v našem člunu. A tak jsme přesedlali na kajak s lidským pohonem.

Jaká část natáčení byla obzvláště palčivá?

Asi velmi náročné a dramatické natáčení migrace zeber. Botswanské solné pánve jsou skutečným kotlem vedra, prachu a soli. Naštěstí patří Dereck a Beverly Joubertovi k nejlepším kameramanům na světě a do všeho se pustili s obrovským nadšením.

Skutečně srdceryvná byla scéna smrti jedné samice zebry, která po sobě zanechala v podstatě bezbranné mládě. Ale překvapivě hlavní samec této rodiny, který by normálně hříbě zavrhl, s ním zůstal, zatímco zbytek jeho harému se vydal na cestu a na čas zavrhl jeho. Zdálo se, jako by svého syna adoptoval. Nakonec jej hříbě následovalo a opustilo mrtvou matku, která se stane potravou šakalů a supů. Byla to vskutku pohnutá scéna a skutečné jádro epizody Závod o přežití.

Které záběry nejvíce pomohly vědcům porozumět zvířecí migraci?

Natáčení slonů v Mali nám poskytlo čas a dostatečný objem studijního materiálu.

Také věříme, že jsme natočili ucelené záběry migrace krabů na Vánočním ostrově, a byli jsme prvními filmaři, kteří po 30 letech zachytili vodušku kob.

Naše epizoda Věda o migracích rovněž dokumentuje vědce, kteří připevňují radiové vysílače k tělům motýlů, což se stalo poprvé v dějinách.

Dále věříme, že přinášíme nejhlubší a nejširší pokrytí fenoménu migrace mnoha druhů včetně botswanských zeber, malijských slonů, krabů červených z Vánočního ostrova, australských kaloňů, kostarických mravenců legionářů a tichomořských žraloků bílých.

Úchvatné jsou i velmi podrobné podmořské záběry krabů, kteří kladou svá vajíčka. Každoročně s nástupem monzunů se 50 milionů krabů vydává skrz les k oceánu. Je to neuvěřitelná migrace, jedna z mých nejoblíbenějších.

A konečně záběry žraloka bílého, jak napadne a zkonzumuje rypouše sloního, snad v takovém detailu ještě nikdo nespatřil. Je to vskutku neuvěřitelný divácký zážitek.

Mělo počasí nějaký vliv na natáčení?

Samozřejmě. Například ve Wisconsinu jsme očekávali stovky monarchů, ale místo toho tam nebyl skoro žádný. Vědci se domnívají, že to tak bylo kvůli extrémně chladnému počasí.

Jaké faktory činí z Velkých migrací celosvětovou senzaci a stojí za jejich úspěchem?

Podle mého názoru to je vytrvalost a trpělivost. Jinak by nám unikly ty drobné zázraky. Myslím, že jsme také byli velmi dobře připravení.

Mnoho vzorců zvířecího chování se mění, takže nás mnohdy překvapilo, ale byla to pro nás vždy výzva, abychom i tak pokračovali v naší práci a odvedli ty nejlepší výkony. Chceme světu ukázat, jak se změny našeho životního prostředí a lidské stopy projevují na migraci zvířat.

Co tento projekt znamená pro Vás a samotný tým Velkých migrací?

Velké migrace z dílny National Geographic byly pro všechny zúčastněné tříletou odyseou. Jako tým i jako jednotlivci jsme museli přehodnotit naše životy. Bylo to dobrodružství a výzva. A také to přineslo vyčerpání. A na závěr nás neuvěřitelně obohatilo. Při natáčení se sešli ti nejlepší filmaři světa a sami sebe zavedli až na pokraj vlastních možností.

Od prvního dne bylo na tomto projektu něco, co jej odlišovalo od jiných. Pravděpodobně to byla neuvěřitelná produkční investice a obrovské zdroje věnované na jeho úspěch. Od Súdánu po Sibiř, od Austrálie po Amazonii, od Peru po Palau, zde všude odolaly štáby National Geographic  výzvám prostředí a natočily nejlepší filmové záběry, jaké si dokážete představit.

“Před třemi lety měl tým Velkých migrací odvážné ambice. Chtěli jsme od základu změnit přístup našich diváků k migrujícím tvorům. Od prvního dne jsme si představovali, že až bude náš seriál hotový a diváci jej budou sledovat, měli by se druhý den probudit a pozorně se zahledět do krajiny, na moře nebo na nebe. A až uvidí houf migrujících zvířat, nevydechnou pouhé: “Ach, to je ale nádhera…”. Namísto toho se zastaví a řeknou: “Fandím vám…”

Doufáme, že záběry z našich filmů a všech dalších materiálů projektu budou sloužit jako měřítko, které nám připomene, že život může existovat pouze v případě, že se budeme pohybovat společně. Jen pak můžeme přežít jako jednotlivci.

# # #