MAUNA LOA, HAVAJ - Sheyna Giffordová nabere hrstku načervenalých sopečných kamenů, jemně k nim přičichne a dlouze a zhluboka se nadechne.
"Wow, domovu se žádná jiná planeta nevyrovná", vydechne.
Lékařka a novinářka Giffordová právě zakončila roční simulaci mise na Mars, během které žila spolu s dalšími pěti členy týmu v dvoupatrovém kupolovitém stanu, postaveném 2 500 metrů nad mořem na svahu Mauna Loa. Jednalo se o čtvrtý podobný pokus v rámci projektu HI-SEAS nebo-li Hawaii Space Exploration Analog and Simulation.
V neděli 28. srpna 2016 tak posádka poprvé od srpna minulého roku opustila "marťanskou" základnu na Zemi bez vesmírného skafandru. Po 365,5 dne společně pracovali, žili, vařili, sdíleli své pocity, úspěchy i neúspěchy během neúprosně chladných dní. Bez návštěv, telefonátů s rodinou či přáteli, odkázaní jen jeden na druhého.
Giffordová nastaví ruku svěžímu větru a zamává. "To je úžasný pocit", nechá se slyšet. Rok v izolaci byl dlouhý a návrat do běžného světa tak znamená nejen odolat náporu zvědavých reportérů, ale i vyrovnat se se zcela běžnými pozemskými pocity a vjemy, které najednou získají na významu.
A mezi ně patří čerstvý vzduch.
"Voní to jako moře, alespoň co si pamatuji. Teď samozřejmě vyvstává otázka, jak přesná je moje paměť. Protože paměť je velmi omylná a nepřesná. Jediný způsob, jak to zjistit, je ihned se tam vydat. Tak pojďme", vyzývá Giffordová. A ohlédne se ke stolu, kde si zbývající pětice "lávanautů" vychutnává čerstvé ovoce a pizzu.
"Oni si pochutnávají a já tady čichám hlínu a prach," usměje se.
Po roce stráveném v obřím stanu opouští účastníci projektu HI-SEAS 28. srpna svůj "domov" na úpatí sopky Mauna Loa.
PHOTOGRAPH COURTESY UNIVERSITY OF HAWAI'I
Sociální experiment
V rámci této mise strávila posádka dosud vůbec nejdelší čas na havajské stanici. Předchozí simulace financované NASA a prováděné týmem z University of Hawaii at Manoa trvaly od čtyř do osmi měsíců. Následující mise naplánované na roky 2017 a 2018 budou trvat 8 měsíců.
Pokaždé si vědci vyberou šestičlennou posádku, která následně musí po určenou dobu žít a přežít ve sluncem napájeném stanu, který však není dále odizolován od vnějšího prostředí. Zde mají k dispozici veškeré vybavení určené pro případnou budoucí meziplanetární misi.
Posádka disponovala vymoženostmi, mezi které náleží například toaleta schopná zkompostovat odpad či mrazem sušené maso, její zásoby léčiv byly značně omezené (naštěstí se nikdo nezranil). Rovněž jejich komunikace s okolím byla záměrně zpožďována o 20 minut a celkový životní prostor nedosáhl rozlohy větší než plocha WC v pokojích v nedalekých hotelových resortech. Zabavit se mohli hraním kostek nebo opatrným tančením salsy. Svým následovníkům by členové posádky doporučili, aby si pro boj s nudou nezapomněli s sebou vzít čtečku e-knih a třeba ukulele.
Mise samozřejmě nemůže zcela simulovat podmínky života na Marsu, například zemská gravitace jim naprosto neodpovídá.
"Pokud patříte mezi lidi, kteří se nedokážou zbavit pochybností, kteří vidí nějakou skulinku či bod, který úplně nesedí, kteří se nemůžou dočkat, až projdou dveřmi ven, pak byste se neměli účastnit takové mise," říká Andrzej Stewart, hlavní důstojník pro technické záležitosti. "Musíte se oprostit od veškerých pochybností, abyste si odnesli opravdové zkušenosti a prožitky."
Ovšem projekty jako HI-SEAS pomáhají vědcům zjistit, jak funguje kooperace a soužití mezi malou skupinkou lidí v kontextu výpravy do hlubin vesmíru. Jak vznikne opravdu výkonná posádka? Proč se mohou vztahy a spolupráce pokazit? Jaký psychologický efekt má izolace od přátel a rodiny? Jak by měl probíhat výcvik k překonání stresujících faktorů a prostředí?
"Zásadním bodem je semknutost posádky a jejího celkového vystupování. Jak to tedy zařídit? Jak správně vybrat členy posádky a vycvičit je k odolnosti?", ptá se Kim Bingstedová, vedoucí výzkumu, která jako první přivítala posádku, poté co vyšla zpět ven do nesimulované reality.
"Zjistili jsme, že neexistuje žádný jistý způsob, jak zabránit konfliktu. Důležité však je, jak se s ním vyrovnáte a postavíte se mu. Nejen jako individuální osoba, ale i jako skupina."
"Je to úplně stejné jako v běžném životě," poznamenává velitelka posádky Carmel Johnstonová, jinak geoložka. "Ovšem popasovat se s konfliktní situací je samozřejmě zcela jiné v uzavřeném stísněném prostoru stanu než na svobodě, kde můžete prostě odejít," říká. "Chtěli jsme zjistit, co vše se může pokazit, dříve než se tak stane ve vesmíru. Jen tak tomu bude možné zabránit."
Simulace uvnitř simulace
Přinejmenším dva členové posádky zažili během svého pobytu na základně smrt v rodině. Jiní přišli o svatby či narození dětí. Svátky míjely a slavily se jen prostřednictvím textových zpráv, emailů nebo nahrávání videopozdravů.
Ovšem tato posádka měla výhodu v testování nových virtuálních prostředí. Poprvé povolili výzkumníci nastavení virtuální reality v rámci základny, takže si členové posádky mohli vytvořit vlastní prostředí či zvolit ze 30 nastavení, která simulovala například jejich domovy.
"Takže některé zprávy se například odehrávaly v duchu rodinné večeře na Díkuvzdání, což byla nahraná scéna, do které se díky pomoci přátel mohla naše posádka včlenit," říká Peggy Wuová. "Cílem bylo zjistit, zda takové virtuální prostředí napomůže pocitu spojení s rodinou a přáteli a ulehčí od stresu vycházejícího z odloučení ve vesmíru."
Ačkoliv se teprve začíná probírat daty nasbíranými během celého roku, záznamy z prvního půlroku testování vypadají slibně. Člen posádky Tristan Bassingthwaighte si jistě velmi užil své vlastní virtuální prostředí v podobě domku v koruně stromu.
"Vzal jsem si jeden z největších dostupných modelů domku, spustil ho a doslova se zbláznil," vysvětluje Bassingthwaighte, jinak vystudovaný architekt. "Vytvořil jsem si obrovskou halu plnou přírodních krás a vodopád, který střežil tygr. Dál jsem tam umístil několik žab, zákoutí s barem a kulečníkem, několik van na balkoně, vzadu v domku byly vodopády a pirátská loď, prostě vše, co si jen můžete představit. Trvalo mi to tři týdny."
Ovšem mimo tuto virtuální realitu byly prostory a čas určené jedné osobě značně omezené. Základu opouštěla posádka výhradně ve vesmírných skafandrech, v nichž se potýkala s rozpadající se ostrou sutí všude kolem. Uchopit jeden kámen je v tomto ustrojení velmi složitým úkolem, který se může nepěkně zvrtnout. Přesto například pro Bassingthwaighta to bylo poprvé, kdy byl v životě úplně sám. Procházel se s přehrávačem a hlasitě si několik hodin zpíval do nahrávek AC/DC či Martina Sextona.
"Asi nikdy jsem nebyl tak úplně sám jako tady v průběhu jednoho roku," potvrzuje. "Musíte se odpoutat a udělat si čas sami na sebe. Lidé jsou společenští tvorové, ale ne 100 procent času."
Nelze pochybovat o tom, že fyzická náročnost letu do vesmíru je obrovská. Život na Marsu s jeho nedýchatelnou atmosférou, nedostatkem povrchové vody a jedovatou půdou bude oříškem i pro nejostřílenější kosmonauty. Ovšem psychologická náročnost letu do vesmíru je také výrazná. Nemáte dovolenou a stále se cítíte pod tlakem skutečnosti, že jste určitými vyslanci lidstva.
"Jsme reprezentanty lidí na Zemi," říká Giffordová. "Vy všichni jste se nemohli vydat na tuto cestu, my vás tedy zastupujeme."
